Vy písně slovanské, vy holubičky prosté, odkud jste přilétly do našich sídel? Kde se vy rodíte, kde plod váš roste, že tolik něhy šumí z vašich křídel?
Ó vás jen tichá chýže rodí v bole a slza teskných posvěcuje zraků! Vy ruku drsnou objímáte dole, jak boží slunéčko tam ve oblaku.
Vy čile prolétáte háje vonné a ve chaloupkách večer libě zníte, ba s vámi na rtu v krvi junák tone a vesel klesá v bitce vydobyté.
Jaký to jarý šumot na Balkánu, když v handžary se jatagany rotí – slyš, běsný pokřik dětí alkoránu, když tichá raja krví svou se potí!
A v tom, jako když bouře z lesů žene, s hajduky pomsta na Turčína letí – hoj padá jatagan mu od ramene, a sokolíci nový svátek světí.
Zas prosta raja Otomanů vrahů, a odvšad jásot vítá harambaše, zve radostně ho každý k svému prahu: „Zdráv, hrdino, ty lepé slunce naše!“
A jinde slyš tu vážnou, tklivou dumu, ten táhlý povzdech dívčích ňáder tužných, a v hovořivém, bájném Volhy šumu i slavnou pověsť reků dobrodružných.
Pak teskný nářek staré Ukrajiny kdes nad mohylou svojich atamanů, řev vítězný, jenž plní Urál stinný, v němž rozházeny kosti Bisurmanů.
Po Černém moři na divokých čajkách viz, jak se četa Záporožců žene po prchajících moslemínských vlajkách, a jak objímá šavle naostřené.
Již dostihuje – a jek vzejde na jek, již šavle zvoní, bulavy v to piští a střely kalené se rojí z čajek, až vlna s vlnou tře se na bojišti!
Hoj jako blesk se poloměsíc řítí a za ním na sta Bisurmanů klesá, i ztichne boje děsné vlnobití a slavnou dumkou vše se rozeplesá.
A jaký zpěv to zvučí ze Kriváně? Jak hlahol zvonků píseň dolů letí: ba zdá se, jako by ty šedé stráně si v krásné touze padly do objetí.
Tu studná Hana libě zachvívá se, tam opět Nitry píseň zvučí tklivá, a slavík to snad tluče v růží čase? To roztoužená Šumavěnka zpívá.
A zdali se to cherub modlí k bohu? To český jinoch dívku milou vzývá – ó slyš, jen slyš a zastav svoji nohu: kde na světě kdo nadšeněji zpívá?
Než jaké v hájích našich vidět chmury, proč umlkají na rtech sladké zvuky? Již oněměly zpěvné naše kůry, již spálil mráz těch písní našich puky?
Co den víc krásná pole naše tichnou – a zmlká rolník v potu těžkých prací; běloučké dívky sotva kradmo vzdychnou – ach písně, písně naše již se ztrácí!
Kde dříve život kvetl, tam dnes tíha; kde písní bylo dříve celé žíti, teď vichor cizí tony její stíhá, jak slabou čajku moře vlnobití...
Ach cítím bolesť, holubičky, s vámi! Kam prcháte nám, do kterých jen sídel? Ó navraťte se a zůstaňte s námi, a blaho zašumí nám s vašich křídel!
A srdcím našim, sevřeli je běda, z vás vyroní se osvěživý pramen; zas láskou zapěje si dívka bledá a muže nadchne před bitvou váš plamen.
Cookies on Poetry Cove