Janíčko, srdíčko,
jsi-li tam jatý,
zámek ti otevře
můj klíček zlatý;
ten klíček od srdce,
cos mi vzal, milý,
když se nám dušičky
zasnoubily.
Janíčko, srdíčko,
v té noci zradné
kroužek můj posvítí,
bude jak za dne;
ten kroužek stříbrný
s blankytným očkem,
co jsi mně vyměnil
pod obločkem.
Janíčko, srdíčko,
pospěš ty ke mně:
perečkem podpeřím
širáček jemně;
perečkem růžovým,
rozmarinovým,
že tebe ráda mám,
drumbličkou povím!
Šuhajíčku, sokolíčku, poleť k nám:
já pro tebe touhou omdlévám.
Jestli neobčerstvíš smutnou moji duši dnes,
odletí tam do nebes.
„Jaká že to u nás tluče panenka?“
Opuštěná jsem já Slovenka:
vypustila jsem si sokolíka v cizí sad,
nevrátil se posavad!
Bez něho tam muset žíti – nechci žít!
Pojďte Anulěnce otevřít:
nejpěknější perko Ježíškovi urobí,
klobouček mu ozdobí.
Janík nepřichází – – – Či přec? Kroky něčí
ozvaly se dívce náhle v pozdálečí.
On to, on to! Jistě Janík, nikdo jiný!
Nespozdil se věru asi bez příčiny.
Popojde, poběží v ústrety mu trochu –
již ho vidí – letí v náruč svému hochu,
ale náhle vzkřikne – – A dušička v mdlobě
nepoví jí více, kdo ji urval v zlobě,
kdo s ní vzhůru k zámku chvátá temnou nocí – –
Janíčku, Janíčku, kde jsi ku pomoci!