Písně, moje písně, nezabudky vonné,
při vás moje duše ve snu zlatém tone.
Dávno nezabudky, dávno jsme my známi:
s vámi vyrůstal jsem mezi pohádkami,
s vámi setkával se za každičkým krokem
za modrými vrchy v borku nad potokem.
A když bylo třeba srdci v městě líku,
pospíchal jsem k vám jen chutě do lesíku,
ostříhal vás znova, do večera hlídal
a své mladé tísně u vás vyzpovídal.
Což ta vaše očka tkvěla na mně sdílně –
tak jsme dlouho, dlouho žili nerozdílně!
Později jsem vámi posázel dvé hrobů
na památku otci, věrné matce v zdobu,
a na sklonku mládí přeju jenom sobě,
by vás jednou někdo na mém sázel hrobě,
jako já vás sázím v slavičí svou dobu.
Ó kéž píseň každá, již mi srdce utká,
není víc než sladká, drobná nezabudka!...