Píseň.

Měl jsem zlatý kvítek máje v bílé chatě v okýnku: nezrodily žádné kraje takou pěknou malinku,

samý květ a list! Těšil jsem se na tu chvilku, na ty krásné jahody, v chaloupku svou až si milku

povedu z té svobody, Anulěnku mou! Neuzrály jahoděnky! Ježibaba rukou zlou

přeťala mi stonek tenký: v koupel její krvavou střikla z něho krev! Darmo hledám širým světem

onu živou vodičku, která opět nad mým květem zvedne svěží hlavičku – míjí první rok.

Povězte – vy víte o ní! – znáte-li tu studánku, z níž jak voda kvítek zroní, pokvete jak z červánku,

krásnější než dřív! Povězte – v tom širém kraji musí živá voda být! Povězte, kde že se tají,

nenechte mě odejít bez naděje dál! Mlčíte, nechcete říci – lidé, lidé kamenní!

Lžete jen ten soucit v líci, slzy vaše – mámení – povězte ach, přec! Nebo v hory nazpět půjdu,

tvrdým skalám budu hrát, fujarkou svou prosit budu, musejí mně vody dát! – Povězte ach, přec!“

Dopěl Janík v tichém vzlyku. „Milý, hodný šuhajíku,“ děl pan Adam, „písní svojí rozrýváš jen srdce snivé;

o vodě však oné živé, která mrtvé tělo křisí, ani darmo nemyslí si. O tom živém, divném zdroji

žádná zvěsť tě neukojí. – Co můž’ zeman o něm vědět? Po boji když může sedět hezky v teple – šťasten dosti,

a jinak je bez starosti! Hochu, hochu! škoda tebe, zpíváš jako ptáče z háje, a ta fujarka tvá hraje,

že rozpláče zem i nebe. Ještě mlád jsi – nech své pouti, zůstaň u nás na kaštěli, rádi bychom tebe měli,

kdybys chtěl jen poslechnouti. Na fujarku bys nám hrával pěkně z rána, večer celý, zdráv bys opět spával, vstával,

zlehoučka se vystonával! –“ Ale Janík vrtí hlavou. Musí dále v hory, skály, aby živé vody daly,

prosit písní usedavou. Děkuje se pánům, kloní, a než proberou se trochu, ani vidu po tom hochu,

z dálky jen ta píseň zvoní...