V hluché kobě klášterní u džbánu a bible sedí páter Zefyrin, směje se jak dible.
V tvářích jako Eliáš, jako Noe v oku, libuje si nad míru v zlatém vína moku.
List za listem převrací juž tak podle zvyku, z prvních lidí studuje příští estetiku.
Hlavou kývá pobožně, city sdílí džbánku, a někdy se zastaví při moudřejším článku.
Zvolna dojde k Jonáši, náhle smích ho popad – bystře mžourá okolo, nečíhá-li opat.
Kdo by smíchem nepukal, čte-li o velrybě, v níž byl Jonáš tři dny živ jako zdravé hříbě?
„Od ,Velryby‘ z hospody – skryto v bible nimbu – vyvrh šenkýř Jonáše, když se neměl z limbu!“
Zavřel knihu Zefyrin, do kouta jí praštil, pěstí na stůl udeřil, tučné tváře svraštil.
„Tenkrát bylo dobře přec, teď svět plný hříchů, juž i džbánek závidí pobožnému mnichu!
Ba juž z našich kalichů sotva zbyly střepy, a na místo Šampaně Uher posed sklepy.“
Jak náš opat neskrbil ani hrozný Nero: běda, že má řeholník břichů desatero!“
Ztopil hněv svůj Zefyrin v notném vína doušku: „Ach, jak zlou má zbožný mnich na tom světě zkoušku!
Nikdo si ho neváží, odevšad je tepán, a on přec je nevinen jako svatý Štěpán.
Jemu ráj též otevřen, v němžto jako v knize pána boha na trůně v bílé vidí říze.
Nad hlavou mu andělé dovádějí v pluku, archanděl mu Gabriel fouká do čibuku.
U nohou mu světice, po stranách mu svatí – věru, chtěl bych jenom den takto bohovati!“
Dopil víno Zefyrin do krůpěje v tahu, pustil hlavu na bibli a džbán na podlahu.
Zdá se mu, že vystoupá k stropu se svou židlí, že ho ruka neznámá perutěmi křídlí...
Rychle chce ji zachytiť, nahne se – vrch aktu: s židlí leží pod stolem a dál chrápe v taktu...
Cookies on Poetry Cove