Ach, opět na horách! Jak volný pták
zas kroužím ve povětří horském, vonném,
sotva že jaro zakývalo zvonem,
a smělá křídla nořím do oblak;
zas překročil jsem chrámu svého práh –
jsem opět na horách!
Zas lovím skřivánčí zpěv ve vzduchu
a ssaju v prsa dýchot vonné trávy;
o, cítím zdráv se tak a bez únavy,
tak volno mi, jak tomu pastuchu,
jenž právě po píšťalce ruku vztáh’ –
jsem opět na horách!
Tak blaze mi jak stromu onomu,
když sněhu zbavil se, a nové puky
když napadaly na něj z jara ruky;
a jako když přibude do domu
na křídlech čapích nové štěstí, ach!
tak jest mi na horách.
Zlá byla zima, morná bezmála...
Však nechtěl Bůh mi všecko ještě vzíti –
já vzpomněl na hory a musil žíti,
má duše odervat se nedala,
a darmo lomcoval jí bledý vrah –
jsem opět na horách!
Jsem na horách, a slzu ve zraku
v pohnutí hledím do krajiny svěží.
Hle, kterak, krásná, u nohou mi leží,
jak z hrobu probuzená v zázraku!
A nevím ani, jak jsem poklek’ v prach –
jsem opět na horách!