Hoj, šafáři vyšňořený,
brado hladká:
pěkně sluší na pokos ti
poděbradka!
A červená vesta!
Mluv, kam tvoje cesta?
Věru jsi dnes, šafáři náš,
jako z města!
Ba jsi ty dnes na půl oko,
ucho z půlky;
čekáš z polí požehnání
do stodůlky?
Hej, už táhnou ženci
se klasnými věnci,
a děvčátka jedna kytka
za mládenci!
A což pějí, dovádějí,
zvoní srpy!
Kloboučky hle samé klasy,
kosy – chrpy!
Ďas vjel v tvoji chasu:
žertů – kolik klasů – –
Hleď, už dívky odpínají
věnce s pasů...
Děkuje se šafář starý:
„Za ty vínky
uviju vám pěkné kolo
na obžinky;
k němu přidám hody:
červeňoučké vody –
koláčů víc nenajdete
u vojvody!“
Potom kyne, a dudáček
dudať počne –
na tom světě neviděl jsi
také skočné!
Oj, ta naše chasa!
Jaká je to krása,
točíli se do kolečka,
zpívá, jásá!
Všecka láska, co jí v světě,
hochům v očích:
hle jak přibity jsou dívkám
na vrkočích,
na červeném líčku – –
„Heja, andělíčku!“
mrká šafář potutelný
o hubičku.
Ej, tu kdosi – po všem veta! –
Starý, jářku,
obrať se ty o hubičku
na šafářku!
Však už kolem chodí –
šafář hlavou hodí:
„No, což stará? – Dupáček ti
neuškodí!?“ –