Mráz dýše květy na okna
a jíním barví chýž –
Už, matičko má, čtvrtý rok,
co v zemi chladné spíš!
A letos opět naříká
tvá drůbež maličká:
nu dala tobě hodného
do hrobu tatička!
Ach zdá se mně, že každý den
tvůj drahý slyším hlas,
a zdá se mně, že u tebe
se zastavil můj čas.
„Ó nezapomeň docela!“
mně v duši stále zní,
však lásku tvou mi vracejí
jen snové líbezní.
A ruce pnou se po tobě,
kdy v snu mne opouštíš –
už, matičko má, čtvrtý rok,
co v zemi chladné spíš!