Hoj, ty noci svatojanská, plná kouzel, plná bájí, jakéže to svůdné písně lesní panny naříkají?
Jakéže to po návrších zlatosmavé ohně hoří, a ty hvězdy po blankytě jak světýlka na pomoří?
Hoj, co šumí potok třpytný, co to šepce borek stinný? A co dneska divokrásně rozkvétají kapradiny?
Hle, nad řekou mlha bílá jako závoj stříbrotkaný, nad vlnami mlhou bílou míhají se vodní panny.
Zavři oči, hochu bledý – zavede tě božská vnada, omámí ti srdce v těle, zahyne ti duška mladá!
Hoj, teď mlha řidne, mizí – pravda-li to nebo klamy: och, jaký to bujný tanec rozproudil se nad vlnami?
Jak ty nožky rychloletné zlehka vln se dotýkají, jak ty ruce sněhobílé toužebně se napínají!
Jaká touha každé panně, jaká vášeň sálá z očí! Jaké ze rtů víno plane, jaká růže ve vrkoči!
A ta šíje sněžná, svůdná jakým kouzlem hocha táhne! Nevrátí se, třeba věděl, že jí nikdy nedosáhne.
Kdo ji spatří, neodolá! V náruč pad’ jí s tichým stenem, zavřela se nad svedeným jako voda nad kamenem...
Živo v háji, živo v borku, každý stromek svou si šumí – bez kouzla mu, bez pomoci mladé srdce porozumí!
Živo v háji, živo v borku. každou trávku, květy, broučky jako by těm horským vílám borek chystal za kloboučky!
A ten potok sladkodumný tajemné dnes zkazky zurčí – pusťte vínky, švarné děvy, vyzvídejte, co vám určí!
Hoj, což vínky ladně plynou, veselo se v dálku plaví! Hledí děvy, s bázní hledí, nikde-li se nezastaví.
Zatím hoši v borku slídí, pak to šustí náhle z křoví: a ten dívčí poplach, útěk nikdo v světě nevypoví!
Ještě svaté ohně září, ještě nosí potok vínky, a to srdce z mládí střádá čarovné si upomínky!
Často celé noci probdí, často ty své hory zkrouží, a po mnohé krásné chvilce dojemně se rozetouží.
Však jak slunce z hor se vrací, umkne sny své v zlatou schránku, uschová ji ve svém nitru a klíč od ní do červánků.
Cookies on Poetry Cove