Okénko malé, sporý svit,
zas po letech je musím zřít...
Záclonou bílou zimní mhly
mne pohled vítá zavlhlý.
A provází mne za vísku –
zda ví, kdo byl jí na blízku?
Ta šťastná neví, nevěří,
že hladíval ji v kadeři.
Že líbával ji po líčku
a doprovázel v světničku,
že kreslíval jí pověsti
a hovoříval o štěstí!
Ach často jemu hledí vstříc,
však nepozná ho nikdy víc...