Jdi, růže má!... Již opět sličná vesna
své perly sype v stromů lupínky,
a srdce moje vyrušeno ze sna:
ó ňadra smutná, ňadra moje těsná,
co bojíte se luzné vzpomínky!
Co teskníte, kdy zpěv a jásot kol,
co ztápíte se v mládí čaroklamné?
Och, pozdě líbám kalich tvůj i stvol!
Jdi, růže moje, jdi a štěstí zvol –
leč nevzpomínej na mne...
Jdi, růže má! v mé písni trudno kvésti:
tam venku ples a záře líbezná;
jdi, se mnou k ráji nemožno se vznésti,
jáť orel jsem a hledím do neštěstí,
a budoucnosť – kdo ví, zdaž vítězná?
Ó zapomeň na krásný mládí čas,
na luzné tužby, na objetí plamné,
na zápal svatý, na sny plné krás,
na slzy, které třpytaly ti s řas,
kdy vzpomínalas na mne!
Můj úděl dál a vpřed a klesať vedrem,
když ústa po přátelství zažízní,
skráň neochladiť pod lahodným cedrem
a neohřáti srdce v srdci štědrém:
či úděl víc má ještě nepřízní?
Ty slzíš? Kéž bych šťastnu tebe zřel!
Ó štěstí, štěstí, pro mne bezvýznamné!
Jdi, růže má, a uspi v srdci žel,
jdi, zapomeň, kdo tobě žil a pěl,
ach, nevzpomínej na mne!