Zažloutlo vonné na keřích listí,
napíná ptactvo do dálky křídla,
tajemná ruka oblohu čistí,
stříbrné jíní travička zhlídla,
umlká píseň na ústech mládí,
ke krbu znova povídka svádí –
ó neodcházej, vesno má!
Nedávno plna půvabů, něhy,
na zlatých křídlech májových vánků
přiletla v naše nyjící břehy,
a již se opět ukládá k spánku?
A s ní má láska. Vykvetla růží,
opadla ranně, ňádra se úží –
ó neodcházej, vesno má!
Přiletíš opět. Však ne má láska.
Slunce tvé víc mě nezmladí v tváři:
toliko pěkná o mládí zkázka
svitne mi ve tvých červanů záři.
Sněhové květy sprchují dolů,
nadarmo volám v zoufalém bolu:
Ó neodcházej, vesno má!