O, sněhy, sněhy, teplý plášti půdy,
což jinak je, když osejete vlas;
tu, co vypučí ze srdce, jsou trudy,
tu v chladnou zimu změněn letní čas!...
O, otče drahý, když jsem zřel ty slzy
a slyšel první ze rtů tvojích vzdech:
„Ba přijdu, drahá, přijdu k tobě brzy!“
tu srdce pukalo mi v bolestech.
Ach, již ti děsná náruč smrti vzala
tu, s níž jsi prožil dvacet blahých jar,
tu, kteráž vrásky s čela zulíbala,
tu matku mou, a s ní též poklid, zdar.
Ach, otče, otče, zůstaň ještě s námi,
neb blahu dítek připozdívá se,
a cesty jejich temny, málo známy,
a všudy, všudy šalba skrývá se.
O, otče drahý, vyjasni zas čelo,
zažeň ty chmury záhy naseté,
hle! v oblohu již slunce zaletělo,
a příroda nám opěť vykvete.
A matička ti žehnat bude v hrobě,
když tichou slzou ohřeješ jí hruď –
však nyní nelkej, jsem i já sirobě – –
již slza prostá žertvou drahé buď! –