Ty neplač, neplač družko mého bolu,
a neroň slzy z teskných oček svých;
já vím to, vím, že trpíváme spolu,
však slzí těch víc nerad viděl bych!
Leč ty, co padly s krásných už tvých očí,
ty slzy svaté prosté sdílnosti,
mé srdce si ve vínek jasný stočí,
a památku tu schová s vroucností.
Ó věř! by viděla ty svědky pravé,
jež bez přísahy odpřisáhly žal,
snad, kdyby dřív jen děsnou kletbou chvěl se,
teď ret by matky tobě požehnal.