Dlouho jsem, dlouho klečel na tom prahu,
jenž tebe, drahá, v temnou uved’ říš,
jenž jak zlý démon mému podal blahu
tu jeduplnou, a bezednou číš.
A jak to jaro odcházelo z kraje,
tak táhly v dálku zlaté moje sny;
po době blaha, době sladké báje
pad’ v duši mrak a s mlhavými dny.
Jen někdy ještě vychází mně z temna
sluníčko jarní zahalené mhlou,
a to, matičko, doba předojemná,
kdy vzpomenu na velkou lásku tvou!