Ze salaše gajdoš se Zahrajem
provodil nás na Dol Suchý:
byli jsme víc duchy,
a kraj kolem byl nám rájem.
Jaj, tu chýžky jako ptačí hnízda,
obločky jak oči ptačí;
jimi dým se tlačí,
v dveřích seveřík už hvízdá.
U senníku vatra na nás čeká.
Na ní horár točí rožní:
chlapec obstarožní!
líbá hned a širák smeká.
Po obědě zperlilo se víno:
„Připij, starý, hostům k zdraví!“
Číš vzal nedočkavý –
nuž, co slzíš, Slovačino?
A co mluvíš o té lásce svaté,
Slovanstvo jež spojí k slávě?
Vzlykáš usedavě –
horáre, kam toužíš, brate!
Že nás Tatra nechovala k žalu,
že své děti šťastny spatří,
až se vatry zvatří
od Šumavy do Uralu?
Prostý muži! roj tvých tklivých vzkazů
rozletí se po Slovanstvě,
a duch, jenž dlí v psanstvě,
vrátí se vám od Kavkazu – –