Naposled patřím k vám, mé domky bílé,
naposled žehnám vaše okolí.
Ach stojím krásných tří let na mohyle,
však opět zvedám křídla sokolí.
Výš, výše k slunci! bouří touha v duši,
a: Zpátky, zpátky! za mnou šepce hlas;
tam krásy nekonečnosť duch můj tuší,
a zde bych líbal každý koutek zas.
Co prosněno, co probděno v těch letech!
Jak bouře táhla vášeň nade mnou,
leč duch můj přece zůstal v písní květech,
jich mocí zachráněn byl tajemnou.
A když mi bolesť srdce rvala z těla,
když ústa vězně svíral těžký ston,
když v suchoparu žití duše mřela,
vždy padla rosa písní na záhon.
Zas duch můj svoboden, zas pouta pukla,
jež křídla spínala mu léta tři;
však i ta pouta jemu písně vnukla:
k Vám, přátelé, nechť zpátky popatří.
Pozvolna rodily se v malém kruhu,
jenž útulkem je dařil srdečným,
nuž leťte zpátky, leťte z dálných luhů
k svým zahradníkům dobrým, bezděčným!