O vy, moje hory,
smutny jste a němy,
holé hlavy ovily vám
chmury perutěmi.
Jen ty vaše skály
jakoby se ptaly:
„Proč jsme kolem stály,
vrah kdy v zemi!“
Ha, co, tvrdé skály,
vázalo vám údy,
když král s mnichem vybíjeli
chotařík náš chudý?
Chatám žehli střechy:
když ty milé Čechy,
bědny, bez útěchy,
mřely všudy?
Co vás opojilo,
co věznilo v klidu,
když Řím drahé hlavy srážel
nejlepšímu lidu?
A když tyran stuhlý
chrámy měnil v uhlí,
v zem sil jen ty truhly
a tu bídu!?
Chtějte jen, vy hory,
a sokolím letem
sláva naše zpět se vrátí,
zaburácí světem.
Bděte, šedé hory:
oj, už úsměv zory
nad vašimi sbory
kyne dětem!
Má zas naše síla
ocelové šaty;
v žílách oheň rozproudil se,
ruce drží mlaty.
Hlavu opět noří
ve slunečnou zoři
a do žuly boří
tvrdé paty!
Až ta naše síla
rozpoutá se k boji,
nikdo víc jí neporobí,
nikdo neodzbrojí!
A kdo ještě klečí,
vstanou s hrdou řečí:
„Bývali jsme něčí,
buďme svoji!“