Utají se dech i v hrudi
Tater chovanci,
uvíznou-li oči jemu
mezi Harmanci:
zkamenělý spor
jsou ty divy hor –
oj! ty jenom oživuje sosen pohovor.
Plna kouzel, plna rájů
hor těch ulice:
divokrásných vodopádů
plna Bystřice;
s boků, plných vnad,
sterých bystřin spád,
zázrak země vítá tebe v tatranský svůj stát.
Hoj, už kroky stavily se
tří žup ve svazku,
odkud stezka zavedla nás
lesem k Obrázku.
Na salaši krev
ze slovenských rev
opojila srdce ohněm, ústům dala zpěv.
V tom však oči přibily se
v koutě u stolu:
několik hle Slováčků tam
dumá pospolu.
Bída zírá z nich –
kam se děl nám smích?
Visí, zrádce, horkou rosou nám teď na očích.
„Hore, němá Slovačino,
v zlém jsme rozmaru:
zbývá nám tu polovička
krve v poháru – –
Nechceš? Jaký vzdor!
Mluvte, brati z hor,
pročže krev té vaší révy vráží na odpor?“
„Máme, pane, vinohrady:
bídný ovísek –
věru vínka nepili jsme
od svých kolísek!“ –
Lide bído! Krev
ze slovenských rev
pije tobě vrah a za ni dává jen svůj hněv...
Dopili jsme pohár mlčky,
stiskli ruce jim:
„Svitne jednou, horalové,
vašim nadějím,
svitne prvý svit,
až vy, Tater lid,
budete zas révu svoji místo vrahů pít...