Zapadlo slunko na lipanské pláni,
zapadla sláva v temné kurhany.
On na návrší hlavičku svou sklání:
„Ó Lipany, ó děsné Lipany!“
A černá mračna nad hlavou co táhnou,
a temné chmury těžkou hlavičkou,
a černé pláně po krvi co práhnou,
on takto mluví s dobrou šavličkou:
„Slepého reka drahokame, odkaze,
po vlasti vrahu rubal’s hlavy, po Praze,
než srubli tvoji vrazi s Pražany – –
Ó Lipany, ó černé Lipany!
Pěknátě služba, hochu, Pražanů;
chceš do služby, chceš dítě Lipanů?
Egyptské hrnce, krev i kuběny –
jaké to dostal bys, hleď, odměny.
Však lepší já ti, hochu, uchystám:
své srdce vlastní v odměnu ti dám,
bys nezřel kalich v ohavě a ztýraný –
ó Lipany, ó smutné Lipany!“ – –
Zalkála mračna pláčem nade plání,
zalkála nad šedivou hlavičkou;
ta k prsům němo bojovným se sklání,
jak hovořit by chtěla s šavličkou.
A po návrší bujní větři pláčí
nad chrabrých bojovníků kurhany,
a jeden povzdech přírodou se stáčí:
„Ó Lipany, ó zradné Lipany!“ –