Zapadlo slunce na Lipanské pláni,
zapadla česká sláva v kurhany...
Tam na návrší stařec hlavu sklání:
„O, Lipany, o, děsné Lipany!“
A nad hlavou mu černá mračna táhnou,
však černější tou hlavou skloněnou...
A kolem pláně po krvi jen práhnou
a on se loučí s šavlí zrosenou:
„Slepého reka jediný ty odkaze,
po vlasti vrahu rubal’s hlavy, po Praze,
než spojili se vrazi s Pražany – –
O, Lipany, o, černé Lipany!
Pěknátě služba, starý, Pražanů;
chceš do poroby, strážce Lipanů?
Egyptské hrnce, krev i kuběny –
jaké to dostal bys, hleď, odměny!
Však lepší dar ti, starý, uchystám:
v svém srdci teplé místečko ti dám,
pak půjde spat – zrak hořem ztrhaný –
oh – s bohem Lipany, o Lipany!“
Zalkála mračna pláčem nade plání,
zalkála nad šedivým junákem,
ten k prsům zkrvaveným hlavu sklání
a sladce spí se mu to pod mrakem.
A po návrší bujní větři pláčí
nad povražděných bratrů kurhany,
Smrť v rudé říze na trůn český kráčí –
O, Lipany, o, kleté Lipany!