Zas Květná neděle! Jdu do polí,
a za mnou z vísky zvonek hlaholí.
Šat jarní oblekla juž krajinka:
ach, krásna je, jak z mládí zpomínka!
A hory, novou zeleň na skráni,
jsou jako lásky prvé usmání!
A vody – vlny volné, přeskvostné –
jsou jako dívčí slzy radostné.
A pučky, zvedající hlavěnky,
jsou země čarokrásné myšlenky!
O až je všecky luzně rozvije! –
Slyš! z kostelíka zní teď pašije...
A schvácen divným citem hledím kol,
jak poklad otevírá vrch i dol.
A zmámen silou kouzel tajemnou
zřím: plápolavý poklad přede mnou!
O nedotkne se dlaň ho; mně-li přán,
své srdce otevru mu dokořán.
I pojalo mé srdce prvý květ, –
a novou písní zachvěl se mi ret.