Zachvěly cypřiše hlavami
a děly svědectví přečarovná:
„Mnoho tu lásky je pod námi,
jí žádná živá se nevyrovná!“
Z cypřiše jedné tam v ústraní
zní cosi ptáčkovi v sladkém hlasu:
„Všichni, och, hřbitova poddaní
co živi neznali lepších časů!
Sotva že sluníčko vychází,
a sotva zazvoní píseň ranní,
přátely hroby se posází:
,Ó synu, matičko, na shledání!‘
Oj, což tu srdečko zaplane,
oj, což v ně mládí kus opět skočí,
vzpomínkou luznou je ovane
a vroucí naručí poobtočí!
A což kdy přítele k příteli
tu ve hrob po letech nesou z dáli:
jaké to shledání, veselí!
Co živi takého nepoznali!“