Vyleštěn dneska hřbitůvek prostý,
po hrobech plno světýlek;
naplnil se dnes tichými hosty
celý ten boží kostýlek.
Hle, u zdi v pláči na nízkém hrobě
dřevěný dítě objímá kříž:
„Vidíš-li svoje nebohé robě,
matičko drahá, klidně-li spíš?
Ze světa sobě postesknout chvátá
na ten tvůj sirý, siroučký rov,
probuď se, probuď, matičko zlatá,
několik jenom zahovoř slov!
Zahřej své dítě, zimou se třese,
bědou a hladem umírá již,
ale přec ještě svíčku ti nese –
matičko drahá, klidně-li spíš?“
Na růvek dítě hlavičku kloní,
tichounko sní, a k půlnoci juž –
ha, slyšíš? zvonek na mši jak zvoní,
v kostelík hojnou svolává druž...
Pozvedla plaše dceruška hlavu,
plouží se tajně blíže a blíž,
pátrá i hledá v tajemném davu –
matičko drahá, klidně-li spíš?
A hle! tam kráčí v běloučkém šatě –
s výkřikem dítě letí jí vstříc...
Uchopí matka dcerušku v chvatě,
objímá, líbá více a víc,
v kostelík nese, rubášem cloní – – –
A zase ticho a zase slyš!
záhy dnes komus hodinka zvoní –
matičko drahá, klidně-li spíš?