Luno bílá, teskná luno,
kterak jsme se opět našli!
Luzných nocí na Chrudimce
vzpomínáš-li, vzpomínáš-li?
Večer tichý, jasný, svěží,
ztichnula již ptáčků hnízda,
a jen větřík do poletu
člunku mému skočnou hvízdá.
Čarokrásně rukou tajnou
na loutně mi struny ladí –
zdá se mi, že slyším píseň
o své lásce, o svém mládí.
A ty hvězdy roztouženě
s bílou lunou do vln hledí,
že to srdce ponejprve
chystá se mi ku zpovědi.
Že tě náruč, má panenko,
s divokým teď blahem chvátí,
a že více nevidíme
světy kolem usínati...
Že se v ňadru rozechvívá
píseň písni ve zápětí,
a že více neslyšíme
přírodu se probouzeti.
Dlouho, dlouho, dobo snění,
řetěz tvůj mi ruce spínal,
zvolna, zvolna v nevolnictví
na tebe jsem zapomínal!
Kdež tvá kouzla, kde tvé vnady,
úsměv tvůj tak sladký, libý?
Záhy jsi mne opustila
s čarovnými lásky sliby!
Opět, opět ruka tajná
na loutně mi struny ladí –
dosud sen můj nevyplněn,
a již prchlos, krásné mládí!
Luno bílá, teskná luno,
kterak jsme se opět našli!
Luzných nocí na Chrudimce
vzpomínáš-li, vzpomínáš-li?