Dobo říje, dobo hodů,
mysliveckých plesů!
Na čekání lovec chvátá
za večera k lesu.
V křoví ukryt srnce vábí:
lstivě na list píská,
jak ta před ním prchající
drobná dobrotiska.
Na pokraji lesa – ejhle!
starý se už mihá:
světla jeho jako hvězdy –
slechy, troubu zdvihá.
Sbírá vítr – nesebere!
Za piskotem chvátá – –
Vrať se, pěkný paroháči:
hory čeká ztráta!...
Běda, že jsi neposlechl
varující hory:
nelítostný lovec měřil
dobře do komory!
Skočil k srnci ubitému
jako dravec, jásá:
„Šesterák! A vybarvený!
Parohy – ta krása!
Hle, ten skvostný cimboleček,
pod ním očník lepý,
a těch perel na výsadách!
Zhynul jako slepý!
Růže velká, jak se sluší,
srsť se jen jen šeří – –
bude se to pěkně sedat
zítra ku večeři!
Mrška! Egoista! slzí
nad svou smrtí vlastní:
už kůzlátky svoji srnu
nikdy neobšťastní!
Bah! Co více? Pouhé zvíře!...
Ještě přede chvílí –
Eh, však člověk na člověka
také někdy střílí!“