Umřel starý houslař, smutno v chudé chatě:
„Těžko zapomenouť, tatíčku náš, na tě!“
Zajíká se starší, vzlyká dítě mladší:
„Och, kde na světě kdo tatíčka měl radši?“
Rozplývá se v slzách, a slyš! synek třetí:
„Hněváš se, tatíčku, na své milé děti?
Spíš už večer druhý, studené máš dlaně –
tatíčku, tatíčku, udobři se na ně!“
A hle! jak se luna do komory chýlí,
zdá se, jak by ožil obličej mu bílý.
Jakoby se rety němá chvěla slova:
„Plačte, moje děti, vzpomínejte znova!
Nežli luna bílá opět k vám se vrátí,
sirobou vám budou srdce usedati,
hořem rty se chvěti – ach, mé drahé děti!
Však co že si počne robátko mé třetí?
Och, což otci líto pisklátek vás malých:
s mateřským už mlékem vypila jste kalich,
kalich plný krve, žití plné bědy –
tak se loučí s vámi tatík naposledy!“...
Zašla luna v mraky, smutno v chýži chudé,
smutněji však ještě zejtra dětem bude!