Unavený cestou
v libém dubu stínu
poklidu jsem hledal
nedaleko mlýnu.
Voda jako křišťál
teče na kolo,
nápad pod ní stená,
děrav na polo.
Oči se mi klíží,
mlýn a potok mizí...
Však už jsou tu opět,
a hle! lidé cizí,
hranatí a velcí,
dlouhých liščích brad
útokem se ženou
k mlýnu odevšad.
Ej, to bude mela!
Hleďme – kýho výra! –
v mlýnici se chasa
dohromady sbírá,
pan otec jí v čele
mává vějačkou,
po boku mu prášek
s dlouhou stříkačkou.
Hr! už rudí, žlutí
na chasu se ženou – –
V tom pan otec švihne
v mouku připravenou:
cizí trou si oči,
a jen ještě mžik:
proudy na ně chrlí
prášek, nešťastník!
Útočníci vyjou,
oči se jim lepí –
snadno schytati je,0
když jsou jako slepí.
Už je vzhůru vlekou,
rovně ke koši:
„Hajdy do korčáku,
žlutí hastroši!“
Běda! Po pořádku,
než bys napsal sloku,
ocitne se každý
v běhounově oku;
odtud musí, chuďas,
mezi kameny –
ach, co proti tomu
pekel plameny!
Běhoun bez milosti
v těle kosti štípe,
přes kraje až zpodku
melivo se sype –
do starého lubu;
plno otrub, plev –
z pytloviny padá
mouka jako krev!
Mlynář mne si ruce,
starý žabař plesá:
„Teč, vodičko česká,
teč mi na kolesa –
však meleme hlavy,
nohy, ruce, dřík –
ať vyčistí hory
ten náš čaračník!“