Noc tichá, tmavá dole; hvězdno nahoře –
ach, snivě oko bloudí v světel táboře.
A zvolna zastaví se u hvězdičky kdes,
jež povznáší se výš a výše do nebes.
A obdivuje lesk a čarokrásný třpyt,
jenž kouzelně se lije kolem na blankyt...
Však náhle žhoucí slza po něm přeletí:
má krásná hvězda klesla v mračen objetí...
I hledím v zamyšlení v tajůplnou výš:
ó již se oku mému nikdy nevrátíš!
Tak mládí moje sličné, květů bohactví,
mých tužeb hvězda krásná, snů mých junáctví,
a probájených nocí písně rusalky:
vše odletí mi záhy, záhy do dálky!...
Ej, však juž čas býť mužem, bystrým sokolem,
čas rozepnouti křídla, blýskať kolkolem!
Vždyť pochopiti svět a žití bohactví
jest teprv velkolepé, pravé junáctví!