Oj, nemohu, přátelé, pochopiť,
co velký duch, síla je tvůrčí,
však tuším, co každý strom šelestí,
co stříbrný potůček zurčí!
Co skřivánek švitoří ve výši
i růže co vydychne luzná;
a toho že slabou jen ozvěnou,
to píseň má radostně uzná.
Vždyť každá se ze srdce dobývá,
jak pramének ze skalky světlý:
dnes paprsky – bědy ho vypráhnou,
by zejtra v něm perlami květly.
A každá se ze srdce dobývá,
jak ohníček z dýmu kdy blýskne,
vždy trochu si zateskní, zapláče,
však za chvilku opět juž výskne.