Zas tichý večer v písních pluje
a nebe zlaté hvězdy tká,
rosička z listí vyskakuje
a spánek padá na kvítka.
A podoby dvě z lodi klínu
se v lesku vodním obrazí –
slyš, tichý šepot po leknínu:
to jaro přichází!
A jednu bytosť, duše obě,
v dál teplý vánek unáší;
ach v době této cítí v sobě
své lásky báseň nejkrasší!
Mé oko bloudí vodní plání –
jim není v cestě nesnází;
a slyš to vlnek šepotání –
to jaro přichází!
I stápím zrak v ta nitra svěží
a plesám znova omládlý –
ach v každém moje srdce leží,
můj vlastní duch se zrcadlí!
A přece v očích kvetou slzy,
ti snové temní, neblazí – –
však usnouti jim opět brzy:
mé jaro přichází!