Hoj, ranní červánku, což budíš ze spánku svět líbezně; jde slunce: „Junák jsem
a obejmouť chci zem zas vítězně!“ O v chvíli té, když bůh tak zemi blízký, má duše spěchá do pohorské vísky
a v nízké chaloupce se utají. Když prvým svitem slunce zemi líbá, tam v jizbě matka k dítěti se shýbá, a rtové sladkou touhou šeptají:
„Spíš, andílku, v zlatém spánku, líčka kvetou do červánku, s malínových tobě rtíků roj se směje andělíků.
Spíš, můj zlatý, malý smíšku, jako muška ve kalíšku – až slunéčko povyskočí, dvé ti jisker svitne z očí.
Dvé ti perel z očí skane, dvé růžiček v líčkách zplane – a na rtících píseň sama, zapláčeš si: mama, mama!“ –
A slunce kráčí po růžích a zlatě, hle zvědavě juž k vísce hledí, k chatě a dítko na kolébce zulíbá... I zkájí matka oko v jeho líčku,
a pohnou-li se víčka andělíčku, hned sladce zpívá, zlehka kolíbá. Však náhle děcku mizí úsměv z důlků, sen smavý prchá rtíků ze útulků,
a ručky do podušky klesají... A matka zří – o pohled němý, dlouhý! strach, úžas, naděj a nesmírnosť touhy v tom jednom pohledu se střídají.
Však nežli bázeň jistoty se dočká, zlehýnka dítku rozevrou se očka, a líčka novým žitím zahoří. Což šťastná máti k srdci dítě tlačí!
O nechať věštec božstva tvořiť stačí, co v srdci tom plá, nikdy nestvoří!... Hoj, ranní červánku, což budíš ze spánku
svět líbezně; jde slunce: „Junák jsem a obejmouť chci zem zas vítězně!“
Cookies on Poetry Cove