Narostlo jaro do vysoka,
juž starosti mu hledí z oka.
Tu musí býti v lese, v poli –
naběhá se, až nohy bolí!
Pot řine se mu s čela, líce –
juž není ani jarem více.
Dospělo v léto, v mužné léto
a žati musí, kde co seto.
Tam uzel trávy z polí vleče,
tu pospíchá na senoseče.
Tam zlaté klasy v potu kosí,
tu váže je a v stohy nosí.
A se sluníčkem ráno vstává,
strniště všady zaorává.
I na mlat musí, s mlatci mlátit,
co dal mu kdo, teď stokrát vrátit.
Ký div, že záhy ustarané
dědečkem podzimem se stane?
Ký div, že vlas mu brzo bělí,
když klid má sotva o neděli!
Ký div, že schátrá, časně hyne
a odlétá kams v světy jiné!