Od rána hledá do noci, ach nikde rady, pomoci! Pastýři ženou v dědiny, jen on tu bloudí jediný,
jen on tu bloudí v muce a smutně lomí ruce. Viz, světýlka, a do dálky z vod poletují rusalky,
a starý les co šumí, to tajůplné dumy. A blíž a blíže k půlnoci, však dosud nikde pomoci.
Po nebi mraky líté... „Kde ovečky mé dlíte?“... Les ztracené mu nevrací; však jaká bouř to burácí?
A strom se chvěje v kořenu, a mračna v jednom plamenu. Vstal vichr divý se skály a dvě se bouře potkaly:
hrom udeřil a v les s divokým nářkem kles’. A blesků ráz teď bije v hráz,
a v bouře hněv zní dravců řev a vody vzlyk... A mžik a mžik:
i tichne bouře moc – jeť svatojanská noc... Kles’ pastušek, kles’ do mechu, a leží, leží bez dechu.
Jen okem mžourá pokradí: hle, kolem samé kapradí, a z listí květů naskáče, jako když slzí vypláče!
A co se děje? Jaký zjev a zjev, že v pastuškovi proudem víří krev? Tajemné kouzlo do duše mu vbíhá a myšlénka se nad myšlénku zdvíhá,
sluch rozpoutaný pojem náhle tvoří, čím se kde který ptáček rozhovoří. Hoj, jaká píseň z řeky k uchu proudí – tak sladko k sobě rusalky jen loudí!
Hned oko vniká v nejtajnější skrýše, hned rozechvěno kouzel vidí říše, i pod vlnami vábných panen sídla, ba co kdy bylo, všecko duše zhlídla!
A pastušek se rozkoší jen třese, když také ovečky své uzří v lese. V ráz stojí na nohou, v ráz měří k oné straně – jak tajůplná noc o svatém Janě!
Však sotva že k nim vlídně nahne ruku, slyš, co to padlo v zlatočistém zvuku? V tom všecka kouzla pastuchy se pouští, kol opět noc a prázdné šumí houští...
Cookies on Poetry Cove