Den umírá a západ růže pláče, po klenbě nebes rozesety perly, duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče, v tmu noční zakopány jeho berly.
Okénkem nízkým, hustě tkanou mříží zlehounka luna v temnou kobu shlíží. Na slámě muž. Ne více silný kmen: dub podťatý. A jeho líce zvadlé
se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn jak obraz smrti jeví na zrcadle. Na rukou řinčí těžké okovy, že děsný lomoz vráží v pevné stěny,
že chvěje se i základ budovy – jen v křesle dosud, dosud žádné změny? Ni duch se nezmění a ve žalářním hrobě jest volnějším než ve královské kobě.
Jen držte pevně! Povolíli mříže a spoutaný lev zprostíli se pout, snad by se z klidu vyrušil zas kníže, až lev by nad ním svatý prones’ soud.
Snad trůn by nesnes’ toho lvího hlasu, snad zakopal by krále do rumu – jen držte pevně! nebojte se času, že zvedne pochodeň kdy rozumu...
Usnula záře na okénku – duch jasný nedbá o světlo. Usnulo jedno slunce venku, v něm tisíc sluncí rozkvětlo.
Na pravdách svých se vzhůru nese a chrám svým tužbám zakládá, a padneli, snad zachvěje se i hvězdná k tomu zahrada...
Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí? Snad procit’ král a odpůrce své soudí, snad vyostřil už katanům svým meče, snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče...
V ráz vězen na nohou a bouří do dveří. – Byl sen to jen? Jak nerad uvěří! Leč opět hluk se budí v dlouhé síni, již slyší hlasy, poznává je nyní –
hoj prudce víří v žilách krev! „Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí a vlhkou půdu vděčně oko skrápí – v ráz přeláme svá pouta lev.
Rachotem hromu dvéře vyletí a v kobu padá zoře pochodní – „Kde jest, kde jest? Sem, v naše objetí: jsme opět lidmi, opět svobodni!“
A s vyvězněncem lid se zpátky žene, jak příval vrážející do hrází. Slyš králi, slyš ty vlny rozbouřené: jaké ti kvetou v duši obrazy? –
Král! První vlna se stolce ho smetla, trůn povalen a žezlo na kusy. – Nevidíš, pane, pochodní těch světla? Že král se z klidu vzbudiť nemusí?
Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla. Vzdech lidu orgie tvá neslyší, však když lid v bouři provolal svá hesla, tu zblednuls, vládče, v hříchu nejvyšší...
Již sražen zástup v trůnní síni, meč napřažen – jediné trhnutí! Čím budeš, králi, čím jsi nyní? V prach odvane tě lvovo dechnutí.
V tom kvapně bledý muž před zástup skočí: „Mně jedinému pomsta náleží! On žalářem mně zvolna slepil oči, on tonoucímu strhal pobřeží,
on zloupil duši o mladistvý plamen, za drahou volnosť dal mi řetězy, však svobodný duch rozpoutal svých ramen – nuž, vládče, pohleď v oči vítězi!
A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou, tys hubil v poutech volnosť, právo, lid: buď svobodným, bys poznal také jednou, zda větším krále chuďas může být!“ –
Cookies on Poetry Cove