Den usíná a západ krví pláče. Po moři nebes svítí opět perly. Duch sproštěn pout se vznáší jako ptáče, v tmu noční zakopány jeho berly.
Okénkem nízkým, starou, hustou mříží zlehounka luna v temnou kobu shlíží. Na slámě muž. Ne více svěží kmen, jen podťatý. A jeho líce zvadlé
se v těsném hrobě těchto vlhkých stěn jak obraz smrti jeví na zrcadle. Na rukou řinčí těžké okovy, že děsný lomoz vráží v tvrdé stěny,
že chví se mrtvý základ budovy – jen na trůně zřít není ještě změny. Ni duch se nemění a ve žaláře hrobě jest volnějším než král v své zlaté kobě.
Jen držte pevně! Povolí-li mříže a spoutaný lev sprostí-li se pout, snad by se z klidu vyrušil zas kníže, snad v rukou lidu ocit’ by se soud.
Snad trůn by nesnes’ potom lvího hlasu, snad pochoval by krále ve rumu – jen držte pevně! nebojte se času, že zvedne pochodeň kdy rozumu...
Usnula záře na okénku – duch jasný nedbá o světlo. Usnulo jedno slunce venku, v něm tisíc sluncí rozkvětlo.
Na pravdách svých se dále nese a chrám svým tužbám zakládá a na něj píše: „Milujme se!“ a světlem svým ho opřádá.
Však slyš! Ký hluk to náhle síní bloudí? Snad procit’ král a odpůrce své soudí, snad naostřil už katanům svým meče, snad v plesu dlí a – krev mu zvolna teče...
V ráz vězeň na nohou a bije do dveří. Byl sen to jen? Jak nerad uvěří! Leč opět hluk se blíží dlouhou síní, juž slyší hlasy, poznává je nyní –
hoj, prudce víří v žilách krev! „Toť druzi!“ Nová síla v tělo kvapí – v ráz přeláme svá pouta lev a vlhkou půdu krví ran svých skrápí.
Rachotem hromu dvéře vyletí a v hrobku padá záře pochodní – „Kde jest, kde jest? Sem v naše objetí! Jsme opět lidmi, opět svobodni!“
A s miláčkem svým lid se zpátky žene, jak příval šlehající do hrází. Slyš, králi, slyš ty vlny rozbouřené – jaké tě mučí nyní obrazy? –
Král! První vlna se stolce ho smetla, trůn povalila, žezlo na kusy... Nevidíš, pane, pochodní těch světla? že král se z klidu vzbudit nemusí?
Ne hněv, ne zášť, sám sebe zbavils křesla. Vzdech lidu neslyšel jsi v orgii, však když lid v bouři provolal svá hesla, tuť chví se, sketa, že ho zabijí.
Již sražen zástup v trůnní síni, meč napřažen – jediné máchnutí! Čím budeš, králi, čím jsi nyní? V prach povalí tě lvovo dechnutí.
Máš panstvo, kde tě brání? Dráby – Na první výstřel utekly ty baby! V tom kvapně bledý muž před zástup skočí: „Mně jedinému pomsta náleží!
On nocí žaláře mi vázal oči a ruce spoutal těžkou otěží – on v duši vraždil nadšení a plamen, on vládl katem jen a řetězy,
však svobodný duch rozpoutal svých ramen – nuž, vládce, pohleď v oči vítězi! A slyš můj soud! Tys vraždil rukou bědnou, tys hubil pouty volnosť, právo, lid:
buď svoboden, bys poznal také jednou, zda větším krále chuďas může být!“ –
Cookies on Poetry Cove