V síni nádherné na pyšném trůně, v skvostné řase drahých hermelínů sedí král. Co hvězda na koruně zlaté žezlo ve královském klínu.
Kolem krále zástup věrných sluhů, k nohám chýlí pokorné své šíje, a jak bouře z šedomračných luhů z královských úst hněvný rozkaz bije:
„Chci ho zříti, rozdrtiti bleskem: lid mně bouří, nenávisť mu vnuká. Buď ho pod nohy své strhnu leskem, aneb pokoří ho strašná muka!“
Letí dvéře ranou ze stěžejí, mladý, slabý jinoch hrdě vchází. Vážně k trůnu jeho kroky spějí, vážnější je pohled doprovází.
V ruce chví se nástroj zlatostrunný, záchvěvem se rozvlní v něm zvuky, avšak jako žaloba hřmí v trůny každé v strunách spočinutí ruky.
Hněvem v oku král mu v cestu hledí, blesky srší ze svraštělých tváří: „Smrť i spása ve tvé odpovědi! – mluv a haj se vládci, písničkáři!
Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi, hněv mi seje v zatemnělém lidu; avšak blesk můj zasáhne i v dáli – střez se, krále vyrušiti z klidu!
Přísným trestem stíhám nepřítele, v prachu chci ho zříti u svých nohou, kdyby blesk měl místo srdce v těle: královskou moc blesky nepřemohou!
Leč kde vidím pokoru a sdílnosť, povznáší ji z postranního kouta k slávě svatá králů neomylnosť, jako škůdce v žalář vrhá, v pouta.
Mluv!“ Zaplálo vězně oko snivé, oheň prolet’ rozechvělou myslí: „Odpovím ti, králi, v písni dříve, odpovím ti, zpěv můj pochopíšli!“
Klesla ruka – struna zazvučela, tichne král a blednou páni řadou – jako rosa píseň rozechvěla vonných kalíškův se myriadou.
Spluly tony jako v píseň matky, obletnuly jako dítko v klínu. – – Výkřik! padá závoj tonů sladký, běda! vrah se vedral v domovinu...
Jak by v chýže plamen lil se tokem, jak by matka tiskla dítě k sobě, jak by těšila je vlhkým okem, jak by v jedno ústa slila obě.
Náhle, jak kdy vrah se k matce žene s děsným rykem, se strašlivou mukou, zaúpěly struny rozechvěné – zda jí vyrval dítko z vlídných rukou? –
Vzdech se vine z prsou ledovatých, královo se čelo vážně mračí. – Znova ruka tone v strunách zlatých a se rtů se nová píseň tlačí.
„Skácen trůn a žezlo krále tíží, sešlapáno práce osení... Vrahové se kvapně ve vlasť blíží, krví obětí svých zroseni.
Starý vladař zůstal na bojišti; a jak svoje mládě orlice věrný národ dítko chrání, tříští pouta zajatého dědice.
Zničen vrah a svatý mír se vrací, mladý král již řídí žezla třpyt, nadšen volá lid svůj k nové práci, přisahá mu volnosť, blahobyt.
Tehdy zavzněl jásot všeho lidu, tehdy klnul král se v pohnutí: ,Nechci míti na okamžik klidu, zaslechnuli jedno vzdechnutí!‘
Král ten žije, ne však jeho slovo, národ volá, však on neslyší – jestiť příliš nízko hrdlo lvovo a král příliš žije ve výši.
Však byť hlavou dlel až v říši blesků, a byť stokrát hlouběji lid stál, přec ho svrhne z purpuru a lesku, dřív čím byl, tím opět bude král!“ –
Jako dravec po oběti s trůnu tyran k vězni skočí, lesklé dýky z pasů letí, vztekem soptí pánův oči...
„Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“ Povržlivě pěvec k vládci hledí – „Jednou přece volnosť vládnout bude a svou překvapí tě výpovědí!“
Cookies on Poetry Cove