V síni pyšné na královském trůně, v řasném rouše, v drahém hermelíně král. Roj demantů plá na koruně, zlaté žezlo na královském klíně.
Kolem krále zástup věrných sluhů k nohám chýlí ponížené šíje. A jak divá bouř z oblačných luhů z královských úst hněvný rozkaz bije:
„Chci ho zřít a rozdrtiti bleskem: lid mně bouří, nenávisť mu vnuká. Buď ho pod nohy své strhnu leskem, aneb pokoří ho strašná muka!“
Rozlétly se dvéře ve stěžeji, mladý, slabý jinoch hrdě vchází. Vážně k trůnu jeho kroky spějí, vážnější je pohled doprovází.
V ruce chví se nástroj zlatostrunný, záchvěvem se rozvlní v něm zvuky, avšak jako žaloba hřmí v trůny každé v strunách spočinutí ruky.
Hněvem v oku král mu v cestu hledí, chmury leží na svraštělé tváři: „Smrť i spása ve tvé odpovědi! – mluv a haj se vládci, písničkáři!
Zpěv tvůj ničí úctu dlužnou králi, krev mi bouří v bezvědomém lidu; avšak blesk můj zasáhne i v dáli – střez se, krále vyrušiti z klidu!
Přísným trestem stíhám nepřítele, v prachu zašlápnu ho u svých nohou; a byť blesk měl na svém drzém čele: královskou moc blesky nepřemohou!
Leč když vidím pokoru a sdílnosť, povznáší ji ze všedního kouta k slávě svatá moje neomylnosť, jako škůdce v žalář vrhá, v pouta.
Mluv!“ Zaplálo vězně oko snivé, oheň šlehl rozechvělou myslí: „Odpovím ti, králi, v písni dříve, odpovím ti – pěvec neodvislý!“
Klesla ruka – struna zazvučela, tichne král a blednou páni řadou – jako rosa píseň rozechvěla vonných kalíškův se myriadou.
Spluly tony jako v píseň matky, jak by oblétaly dítko v klínu – – Výkřik! stržen hlahol tonů sladký v divý rej – to vrah pad’ v domovinu.
Jak by v chýže plamen lil se tokem, jak by matka tiskla dítě k sobě, jak by těšila je – vlhkým okem, jak by v jedno ústa štkála obě.
Náhle jak by vrah se k matce hnal s rykem, mukou, zaburácel v strunách divý žal – to jí vyrval drahé dítě z rukou...
Vzdech se vine z prsou ledovatých, královo se čelo vážně mračí. – Znova ruka tone v strunách zlatých a se rtů se nová píseň tlačí:
„Skácen trůn a žezlo krále tíží, sešlapáno koňmi osení... Vrahové se víc a více blíží, krví obětí svých zrosení.
Starý vladař skonal na bojišti; leč jak vlastní mládě orlice věrný národ dítko chrání, tříští pouta královského dědice.
Zničen vrah a svatý mír se vrací, mladý král už řídí zem a lid, nadšen svolává ho k nové práci, přísahá mu volnosť, blahobyt.
Tehdy zavzněl jásot všeho lidu, tehdy klnul král se v pohnutí: ,Nechci míti na okamžik klidu, zaslechnu-li jedno vzdechnutí!‘
Král ten žije, ne však jeho slovo, národ volá, on však neslyší! – Jestiť příliš nízko srdce lvovo, a král příliš sedí ve výši.
Však byť hlavou dlel až někde v blesku, a byť stokrát níže národ stál, přec ho strhne z purpuru a lesku, dřív čím byl, tím opět bude král!“ –
Jako dravec po oběti s trůnu tyran k pěvci skočí, lesklé dýky z pasů letí, vztekem soptí pánův oči...
„Spoutejte ho, v žaláři nechť hude!“ Povržlivě pěvec k vládci hledí – „Jednou přece volnosť vládnout bude a svou překvapí tě výpovědí!“
Cookies on Poetry Cove