Krakonoš.

V krkonošském šerém lese, v tajemném, jak z pohádky, švarné děvče z horské vísky, oči – úsměv přesladký,

ručkou šuká pod křovisky – ej, jaké to krásně ryzky, lišky, klouzky s kuřátky! Pilně listí odhrnuje,

bystře zkouší poblíže: tam se rudý kozák směje, tu – pod mechem – lanýže. Štěstí dnes jí věru přeje –

hle! ty pěkné koloděje, ažaž s košem obtíže! A kus dál těch krásných hřibů, že se na ně směje zrak;

holoubků a máselníčků – je to, bože, za zázrak! Tam zřít mléče a tu špičku, jelenic tu ve klubíčku

a modráků celý mrak! Košíček už sotva nese – do mechu ho postaví: setře s čílka potu hrachy,

šáteček si napraví. Ej, co náhle vzkřikla strachy? Myslivce zří pohled plachý, mládenec to svéhlavý!

Věru švarný je to jonák! Černé oči, černý vlas, tváře jako malované, a ty vousky, a ten hlas!

Srdečko až dívce plane, přec však prosí: „Pusť mě, pane!“ Prchnout nelze pro úžas... Och, co se to s ní jen děje!

Kde ten starý, šerý hvozd? Divy světa! Vidí – žasne: jakoby byl z půdy vzrost’, střechy jako slunce jasné,

zámek zlatý!... Čarokrásné stěny, brány samý skvost! A ký háj to kolem zámku! Vidí růží celý les,

po slavíku v každém keři – och, ty písně, och, ten ples! Tu se zpěvný potok čeří – člověk vidí – neuvěří,

neuvidí – co zří dnes! Proštřed háje růžového deštěm perel v oči blýsk’ posázený ametisty

nádherný jí vodotrysk. Perly prší růžím v listy, na pěšinkách však jich místy, že by král si nad tím výsk’!

A tam, pod růžovým keřem, z lilijí hle, vonná lož... U ní s děvou krásnou stane královský pán – Krakonoš!

„Hle,“ dí – zrak mu láskou plane – „tvým to, děvče milované, jen svou ručku v moji vlož! Buď mou žínkou, buď mou paní!

Zvedni ke mně očka přec!“... Ach, jak chví se ruka její – věru krásný mládenec! A slavíci kol tak pějí,

a ty růže vůni lejí, vodotrysk jí zvoní v plec – Oko však se nepozvedá, tichounký jen zvučí hlas:

„Pusť mě, pane, do mých strání – na kratičký aspoň čas – pro matčino požehnání – bez něho tvou býti paní

nebyla bych šťastnou as!“... Dořekla a ručku stisknul v chvíli té jí Krakonoš... A kol všecko zmizelo jí:

zlatý zámek, růže, lož – samotinká v lese stojí – – Košík zvednout už se strojí: zlatých hub pln její koš!