Už je náš krajánek starý,
už je tady:
hbitě, chaso, ze mlejnice
dohromady!
Krajánek náš
chodí mnoho:
a kdo ho chce poslouchati,
vyzví toho!
Krajánek náš neublíží,
jak jen moci!
O červené vodě poví
panu otci;
panímámě,
že je mladá,
polovičku let jí sleví
a pak hádá!
Potutelným dívkám z mlýna –
toho smíchu! –
vypravuje potichounku
o ženichu:
oči trnky,
a což v tváři!
Každá rdí se jako vínko
na oltáři.
Chase začne o muzice
kdesi kdysi,
a vždy jenom svatou pravdu –
zapráší si!
Slovíčka mu
z úst jen skáčou,
povídá-li, že zas viděl
čerta s Káčou.
I těm dětem krajánek náš
něco schoval:
s raráškem jak kousek nebe
procestoval.
Och, tam krásně!
Každé touží –
škoda, že to náš krajánek
neprodlouží!
Přeskočí on – stará Lída
prý se lekla! –
ze samého nebe náhle
v říši pekla.
O tam pláče,
hluku, vzlyku:
strojili tam čerti bábu
na kotlíku.
Ej, co poví krajánek náš,
všecko vkusné;
mluví jako náš pan páter,
nežli usne,
nežli hlava
k ňadrům padne – –
A sen jeho nikdo v světě
neuhadne!