Tmavých lesů pode krovem, věčných skalin v pevném hradě, mocný hajduk vládne slovem. Přísně soudí sokol vraha,
kůlem soudí bismallaha! přísně soudí v přísné radě – běda mu! kdo stížen v zradě. – Hoj a co dnes pod Balkánem
Kirdžaliho chmuří zraky? – Hajduci kol jako mraky, bouřné mraky nad koránem... Se rtů hučí divé zpěvy,
ne tak zpěvy jako hněvy pomíchané jataganem. – Přísně soudí sokol vraha, kůlem soudí – bismallaha!
„Hrdý bašo!“ Kirdžali zved’ hlasu k Turku, jehož s hlavou nakloněnou hajduků sbor před soud staví v jasu. „Hrdý bašo! Rája s půdou rozmetenou,
krev nevinná, již jsi vylil v zlobě, oběti, jež v haremu kryl’s hrobě, před soud Kirdžaliho tebe ženou! – Přísně pak on soudí vraha,
kůlem soudí – bismallaha! Však chci býti milostivým tobě, vyjevíš-li beze lsti a klamu, kam jsi poděl dívku Jelu v době,
nežli sokol zalet’ do haremu!?“ Vzepnul hlavu, tváře smíchem stáhnul a pak baša v tyto zvuky sáhnul: „Rozvesel se, krkavčino lesů!
že ti ptáček z ruky vyklouz’ hladký, a to z ruky ve svah rokle vrátký, odkudž tobě sladkou zvěst tu nesu! Allah velik! zavolal ji dříve,
než-li pomoc z ruky hajdučivé, jako volá bašu k věčna plesu!“ – Kirdžaliho tváře chmury kalí, rámě klesá na hrozebnou zbrani –
„Špatný hajduk, jemuž supi vzali holubičku zrovna před snídani!“ A sám ránu do hlavy si vpálí.... Zachvěly se lesů krovy,
věčných skalin pevné hrady – soudil hajduk svými slovy, soudil rájou, soudil všady, nad Turkem i nad Balkánem,
teď nad sebou lesů pánem vlastní vinu cizé zrady. – „Kirdžali již dohajdučil!“ zní to skálou dál a dále.
„Běda vrahu, vrahu krále, že též mřít se nenaučil!“ Po Balkánu šedém klestí stejné a jen stejné zvěsti:
„Kirdžali již dohajdučil!“ –
Cookies on Poetry Cove