Noc. Již bercen světlovlídný
po haremu záři dýše,
vábný sne pak nádech klidný
na zem kouzlí klamné říše....
Na divaně v lesku zlata
zlatým kouzlem snů svých spjata
odaliska. Z růžných tváří
eden blahý smělci kývá,
kývá, mizí, hyne, splívá
a zas novou vzplane září.
Eunuch skončil noční práci.
Teď u vchodu v sen se tácí,
dřímá, dřímá, – hlava padá –
děj si spřádá –
spí. – V té době dívka vstává,
s tajnou bázní v chod se dává
kolem zlatých vodojemů. –
Rychle, rychle! rozbřesknutí
doba do hamamu nutí,
rychle, rychle! po haremu....
Jako Víla po pažitě
bez povzdechu – beze stonu –
jenom těžká slza v ronu
zatřpytla se na balkonu....
Rychle, rychle volné dítě,
než zlý hamam probudí tě....
Prázdný vchod – již na úsvitě.
Jakáť to bouř ale kolem?
Celý harem vstává spolem, –
děsný zmatek, pokřik, lkání,
u východu bědování,
postrach válčí s divým bolem!
Před balkonem eunuch bledý –
v ruce dýka, vpadlé hledy,
z prsou rudý proud se stáčí....
hoj, jak jsi to dosnil, spáči!
Baši hněv víc neschvátí tě. –
Na kobercích drahých látek
rozložil se strach a zmatek – –
prázdný vchod – již na úsvitě....
Kolem na sta očí hoří,
plachých očí temnou září,
a z kypících tuch se noří
posel šňůry děsných tváří – –
A v té chvíli po haremu
zahučí to v hustém tému:
„Svatý Sávo! rozkoš vzpučí,
kde si sokol zahajdučí!“ –
A u vchodu v děsné výsky:
„Zrada, zrada!“ odalisky. – –