Na kobercích drahých látek, v stěnách pestrých drahokamů, v zlata skvostech, perlí zdobě eden baša stvořil sobě. –
Plane skvělý baši státek z odalisek temna chrámu, ze divanů dlouhé řady, ze kypící ňáder vnady,
z křišťalových vodojemů, stavených zde v pestrém tému, z chrámu slastí – ze haremu. – Sta tu krásných očí hoří
smělým bleskem smělé tužby, sta tu vnad se baši noří sladkým chtíčem v sladké služby.... V malém koutku lilje bledá
jediná snad hlavu kloní, a co oko klopí, zvedá, jasná slza skvostem zvoní. – Tvář běloučká – jakby sněhu
obláček v ni smutek zavál; tvář tesknoučká, – jakby něhu temný vypráh’ žalu nával. Malý koutek ve haremu,
ale žal v něm velký sídlí – malý koutek bolu tvému dali, Jelo, za obydlí! – Tři dny tomu, co ji litý,
z rodné unes’ Turek chaty, tři dny tomu, co jí spjaty temnou mříží slunka svity, Tři dny tomu co zde touží,
co zde vadne v temné ouži; tři dny juž ji baša šedý žárlivými stíhá hledy; každý den tu hladkým slovem,
úlisnou a hadí řečí po vítězství práhne novém; každý den jí bolesť větší. Každý den ji eunuch smědý
hrozivými stíhá hledy; každý den a každá chvíle ze tří dnů těch – bolesť nová; – každý útok dýku chová,
útoků pak ve přesile. – A v té době bez naděje tichým retem prosba chvěje: „Marja, Marja, svatá panno,
srdce mladé pochováno, pochováno, vrahem skláno – pomoz, Marja, pomoz Panno!“ – Ještě prosba z retů chvěla –
temné čelo uviděla; temné čelo, rety chvělé, a ve tváři posměch stele... „Vrať mi ráju, vrať mi chatu!“
zaúpěla teskno Jela, „zůstaň svém si ve šarlatu, ale mně dej chudou chatu, v níž jsem první slunce zřela!“
Ale baša stáhne tváře jako k žasu, podivení, jako k prosbě, k roztoužení, a pak stařec mluví jaře:
„Ej, krásná panno! vysuš vábné oči: jest mocný baša, jenž se k tobě točí, jenž dlouho mezi ďaury jezdil, pílel po dívce, s níž by skvělý život sdílel!
A hle! tu lovci naskytla se maně ta nejpěknější pobalkánská laně – ó běda jemu, srdce-li to ztratí: pak mušce vlastním cenu jeho splatí!
Tisíce věrných k službě Moslemínů dám tobě, drahá, za tvou samotinu; nejskvostší divan ve haremu celém – jen jedno dej mi – místo v srdci skvělém.
Měj svobodu vši, jakou harem chove, měj drahý beglik *), stěny smaragdové, měj život můj – i Boha svého vzývej, jen líčko zjasni, jen se rozezpívej!“ –
Roztoužený, rozechvěný takto baša odpovídal, a s Jeličky obličeje odpovědi odvet zvídal.
Jela bledá sotva dýchá. Hlava k prsům nakloněná, očka jako bezplamenná, a ret chvěje slova tichá:
„Všecky tvoje Orienty, všecky řízy, drahé kmenty, dražší slova, co je vnadí, svobodu mi nenahradí!
Ale slyš!“ – a pablesk temný přes obličej přelet’ jemný – „slyš! já přece v mysli rozpočíst chci, rozhodnouti,
jasnými se zeptat čísly, k tobě-li mně srdcem lnouti. Do té doby, do té chvíle, hamamu než seznám léku,
odlož zatím, statný Beku, všecky tužeb temné cíle! Pak – snad – – – “ Oko baši hoří, a ač nerad, přec se volným tvoří:
„Nuže, Jelo, čekám odpovědi!“ – V ňádra skryla temné tváře, s tváří těžkou slzu – lháře – „Čekej, čekej, hamamu jen hledi!“ –
Cookies on Poetry Cove