Tmavých lesů pode krovem,
věčných skalin v pevném hradě
mocným Kirdžali vlád’ slovem
po východě, po západě,
nad rájou i nad Balkánem
dobrou puškou, jataganem
po své vůli, po své radě. –
Byl jak dubec na Balkánu:
tělo mocné, mocné páže
dobrý kořen k půdě váže,
a tu půdu k jataganu. –
Hoj, jak často sokol nový
pod Balkánské letí krovy
v pěknou službu lesů pánu!
A jak se to Turčín třese,
„Kirdžali“, kdy vzduchem letí,
sokol kdy se v kraje snese
s sokolíky ve zápětí.
A což rája utýrána!
jak ta vítá lesů pána,
jaký svátek jemu světí! –
Však co dnes mu rmoutí duši,
v čacké tváře chmůry tělí?
Co klid Kirdžaliho ruší,
že se dneska neveselí?....
Kolem věrní sokolíci:
v pěsti šavlu posestrici
s divokými stojí čely,
divoké své písně pějí.
Zatím zraky jinou dumu –
o úrodné ráji v rumu
bleskem blesků vyprávějí....
„Ještě včera rája svěží,
dnes již ve svém rumu leží;
ještě včera v plesu reji
živě kvetla pod Balkánem;
ještě včera v růžné pleti,
dnes zhynula jataganem.
Však smrť horší jataganu
v harem býti pochovánu
vilných Turků do objetí!
Padla rája, sláva padá.
Kněžka ráji, růže skvělá,
ve haremu hyne, zvadá,
hyne Jela, hyne – Jela!“ –
Co dnes mutí vůdce duši,
co klid Kirdžaliho ruší?...