Hřbitůvku ty horský, dávný ouhore! Jak se ti tu leží, starý kantore?
Vědět, oč mi běží, z podzemní své díry vyskočil bys skokem: zakroutil bys kníry,
zablýsknul bys okem! Vzpomínkou chci tebe vzkřísit na chvilku; musíš, brachu, ožít
na mou obsilku. Chci tě v píseň vložit, by tě svět znal šírý, nezřel na tě bokem...
Jak jsi kroutil kníry, jak jsi blýskal okem! Těžko bylo chodit jinam do školy:
běleloť se sněhy všecko okolí. Tu ty’s, plný něhy – vidět kanonýry! –
v domku nad potokem zakroutil si kníry, zablýsknul jsi okem. Vzal jsi dlouhý kabát,
na němž visel kříž, řekl’s: „Kantor budu! Jaká pak to tíž?“ A hned zlatou rudu
dobýval jsi z Jíry postupuje krokem: zakroutil’s jen kníry; zablýsknul’s jen okem.
Brzy byla škola dětmi nacpána: vychovat chtěl syna každý na pána.
Do tvého pak klína sypalo se z míry zrní jako tokem – – Ty’s jen kroutil kníry,
ty’s jen blýskal okem. Řádnou metlou do hlav, tvrdších nad kůru, vtloukal’s násobilku,
starou frakturu. Při tom každou chvilku konal’s metlou smíry a bděl nad úskokem:
zakroutil jsi kníry, zablýsknul jsi okem. A když celá škola věděla už víc
nad tvou hlavu světlou, neučil jsi nic, leda ještě metlou – až už pozbyl’s víry,
zapuzen byl sokem – – Zakroutil jsi kníry, zablýsknul jsi okem! Co ti potom zbylo?
Skoro se vzlykem počal’s býti pouhým na vsi zvoníkem! Byl-li den ti dlouhým,
vešel’s v krčmu Šíry spít se žitným mokem – kroutil’s potom kníry, blýskal’s potom okem!
A jako ta pára zmizel’s z dědiny! Umřel’s, kantor pravý, za půl vteřiny!
Nechal’s tu krom slávy metly asi čtyry, s roztrhaným žokem – – Dokroutil jsi kníry,
doblýskal jsi okem...
Cookies on Poetry Cove