Oj, stojí, stojí kalina
a u ní mladá dívčina,
kalina suchá, povadlá,
dívčina bledá, vychřadlá.
Uroní slzy mladičká,
uroní z hrdla slovíčka:
„Vsadila jsem si kalinu,
když bratr můj jel v cizinu.
Kdy jsem mu na kůň dala meč,
jakou to ke mně choval řeč:
,Oj, sestro, do zahrady spěj
a kalinečku zalévej!
Vzejde-li v pestrém rozvití,
tož blízké naše sejití;
povadlou však-li uvidíš,
tož nevrátím se nikdy již!‘
Povadla mně, ach, kalina,
nevrací bratra cizina – –
daleko jsou ty mohyly,
v něž cárské orly pohřbily.“