Na nebi ranním první anemony
jak vítězné se třpytí znamení.
Juž s kříže sňaty dávné lidstva stony
a světem zvučí hymna spasení.
Znáš píseň tu, o, matko bolesti,
a umíš slova její pochopit?
Ach, jenom tobě lkát je v neštěstí –
tvůj kalich dosud, dosud nedopit!
Ba mnoho ještě ryzých tužeb zvadne
a mnohá skane s oka krůpěje,
než činu pravá hodina ti padne,
než bude tělem slovo naděje!
Zda na nás viny? Leda ve krev svou
že nemožno nám tvář svou potopit – –
Náš život hříchem-li a vinou zlou?
Ach, kalich dosud, dosud nedopit!
Však přijde čas, kdy pod korouhví tvojí
zas česká sláva náhle počne kvést;
čas, kdy se rány tvoje mžikem zhojí
a – slovo tělem učiněno jest.
Již ale stavme bdělou kolem stráž,
by hodina ta darmo nezněla:
dvakrát se nevztyčí, když prvně klesne páž
a – kalich dopit skoro docela...