Na nebi jitřním první anemony
co vítězné se třpytí znamení.
Již s kříže sňaty dávné lidu stony
a světem zvučí hymna spasení.
Znáš píseň tu, ó matko bolesti,
a umíš její slova pochopit?
Ach jenom tobě státi v neštěstí –
tvůj kalich dosud, dosud nedopit!
Ba mnoho ještě ryzých tužeb zvadne
a mnohá skane slzy krůpěje,
než pravá činu hodina ti padne,
než tělem bude slovo naděje!
Zda viny na nás? Leda ve krev svou
že nemožno nám tvář svou potopit. – –
Náš život hříchem již a vinou zlou?
Ach kalich dosud, dosud nedopit!
Však přijde čas, kdy pod korouhví tvojí
zas česká sláva náhle počne kvést;
kdy mžiknutím se rány tvoje zhojí,
pak slovo tělem učiněno jest!