Byl krásný, vonný Máj, když on svou píseň pěl. Byl máj, když kolem něho sletěli se ptáci, z nichž jeden po druhém juž v dálce se nám ztrácí, v té dálce, do níž Vítězslav náš odletěl!
Snad tehdy pohled boží na něj pad’, a utkvěv na mladistvém apoštolu, usoudil mu, by zůstal ještě mlad’, až mladším dávno sklesne hlava dolů.
Náš Barák nesestárnul s dobou svou, ač v znoji zlatá zrna v půdu klad’, by národ zajásat moh’ nad žatvou a k bohatému zasednouti stolu;
ač slovem živým budil ospalce a spravedlivě tepal nedbalce, když bil se za volnosť svou „Svobodou“. I darmo žalářem měl zlomen být
a darmo honil od práce ho vztek: on křižáků se věru neulek’, vždyť ozval se v něm praděd – Táborit – – Tma šla mu z cesty; neboť s jeho čela
se jasná hvězda nadšení mu skvěla. – Náš národ – ubožák! Sotva že překročil té země práh, neustal napadati klidné dvory jeho krahuj vrah, a nebylo snad léta od těch dob,
by nemířil mu nový Karel Velký – svatý do útrob! Tu přišel zjevně, jindy v škrabošce mu dával medu po trošce a při tom dýkou do prsou ho bod’...
I v době té náš Jozef na stráži bdí za národ. I v době té svým slovem plamenným do srdcí hřímá bratrům zmámeným, mláď kupí kolem sebe ze všech dálí,
a zápal vzněcuje pro ideály, putuje vlastí, když jiní spěší k rozkoši se klásť, a žebrá, žebrá – o lásku pro svou drahou vlasť. O, putuj dál, Ty hetmane náš bratrský,
ozařuj dál nám cestu ducha svého paprsky, o, mluv jen dál a slovy svými tklivými uč svoje mladé bratry býti mladými!
Cookies on Poetry Cove