Stříbrný závoj nad jezerem
objímá vlny pološerem –
hladina šperky opět se zdobí:
Luna jí s čela blýská v ty doby,
hvězdy jí v třpytu tisícerém
na měkkých ňadrách se drobí.
Jezero sní – a zvolna vlny
větérek vzdouvá tajůplný,
ptáčatům v hnízdě zavírá víčka,
s rákosím šepce, v leknínu hýčká
půvabně zákvět nesčíslný,
v spanilá líbá ho líčka.
Jezero sní – o sladký spánku,
tichounký, plný zlatých článků!
Jezero sní, jak srdce mé v hrudi –
překrásný sen je těší i trudí,
nežli se opět za červánků
zlehounka k životu zbudí.